nacházíte se v sekci: Videa, články, rozhovory

Případové konference

16. leden 2012

Bechyňová Věra
(Ukázka z knihy Sanace rodiny)

Všichni máme své vnitřní zdroje potřebné k úspěšnému
„zacházení se sebou“ a růstu.
V. Satirová

Tato kapitola je věnována realizaci případových konferencí, které jsou základním znakem sanace rodiny a pokouší se podpořit jejich zavádění do praxe drobnými podněty. Na začátek ale několik slov o současné praxi, které budiž pochopeny jako snaha přispět k dobré věci…

Objektivně nelze tvrdit, že současná situace v oblasti sociálně-právní ochrany dětí, aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi a výkonu ústavní výchovy probíhá bez vzájemné spolupráce zúčastněných stran. Práce s ohroženou rodinou je ale nedostatečně nebo málo koordinována, neexistuje žádný prováděcí předpis, který by koordinaci upravoval průřezově resorty. Přesto i v sanaci rodiny platí, že „bez spojení není velení“. Pracovníci SPOD mají ze zákona právo veškeré informace, týkající se sociálně-právní ochrany dětí, získávat a shromažďovat je. Od dalších institucí, které s rodinou a/nebo s dítětem přicházejí ve své praxi do kontaktu, je získávají nejčastěji telefonickými rozhovory nebo písemnými zprávami. Ostatní zainteresované instituce si informace předávají nepravidelně, náhodným výběrem, nebo vůbec. Záleží na otevřenosti a individuálním rozhodnutí každého konkrétního pracovníka instituce. A to hovoříme o situaci, kdy rodič nebo oba rodiče o podání informace třetí instituci žádají, nebo s jejím podáním minimálně souhlasí.

Příklad z praxe:
Pracoviště CPR bylo usnesením soudu pověřeno výkonem role kolizního opatrovníka při řízení o ústavní výchově dítěte, které bylo odebráno z rodiny na základě předběžného opatření, soud zároveň požádal o zjištění konkrétních informací – ačkoliv bylo zařízení pro výkon ÚV toto usnesení soudu doručeno, paní ředitelka odmítla osobní setkání i podání písemné informace s tím, že je pro ni relevantním partnerem pouze pracovník SPOD. I když se do soudního jednání podařilo zajistit písemný souhlas matky, vedením zařízení bylo sděleno, že „matka nemá s čím souhlasit“. O podání požadovaných informací musel požádat soud, došlo k zakonzervování situace na více než šest týdnů a k oddálení řešení situace dítěte v ÚV.

Je třeba říci, že se ve velké většině v oblasti práce s ohroženými dětmi setkáváme s velmi angažovanými odborníky, jejichž „slabým místem“ je obrovský pocit zodpovědnosti bez adekvátní kompenzace ve smyslu podpory. Tito pracovníci se cítí se svou zodpovědností za vzniklou situaci dítěte a rodiny sami. Proto namísto, aby společně s ostatními kolegy a rodinami, např. při případových konferencích, hledali způsoby řešení, vymýšlejí vlastní postupy a podle míry své kompetence je prosazují. Tento přístup má mnohdy namísto partnerské respektující spolupráce znaky netolerance, rivality, nedůvěry. Ničemu a nikomu neprospívá. Přitom pouze spolupracující multidisciplinární tým odborníků může rodičům ohrožených dětí efektivně pomoci, aby ze sebe vydali to nejlepší, co v nich existuje a dokázali to využít pro své dítě a pro zlepšení své sociální situace.

Podle tiskové zprávy MPSV (webové stránky, červenec 2007) si tyto nedostatky ministerstvo uvědomuje a připravuje proto řadu kroků k nápravě současného stavu. Jedním z nich je zavedení případových konferencí do praxe. Konkrétně se má jednat o „případy, kdy se rodina ocitá v nesnázích, sociální pracovník svolává tzv. případovou konferenci, které se zúčastní např. orgán sociálně-právní ochrany dětí, škola, lékař, nestátní nezisková organizace, rodiče, apod. Tato skupina na základě společného vyhodnocení situace rodiny vypracuje individuální plán práce s rodinou a dítětem, v němž budou stanoveny konkrétní kroky k řešení této situace. Realizace plánu bude koordinována sociální pracovnicí a bude průběžně vyhodnocována. Tímto způsobem bude zajištěna návaznost péče a zvýšena relevance zásadních rozhodnutí souvisejících s rodinou (např. k odebrání dítěte dojde až poté, co budou zcela prokazatelně vyčerpány všechny možnosti podpory rodiny).“

Případová konference je plánované a koordinované multidisciplinární setkání odborníků, kteří s rodinou a ohroženým dítětem pracují ve své každodenní praxi. Tito odborníci jsou vědomě nebo automaticky průvodci rodiny a dítěte v obtížné situaci. Realizací případových konferencí vytvoří společně multidisciplinární tým, znamenající pro rodinu podpůrnou síť. Nejčastěji se jedná o pracovníka SPOD, pracovníka CSR, třídního učitele a/nebo výchovného poradce, pracovníka speciálně pedagogického centra, lékaře nebo zdravotní sestru, ředitele a/nebo pracovníka zařízení pro výkon ÚV apod. Případové konference, nebo její části, se mohou zúčastnit rodiče a dítě, kterého se případová konference týká. Rodina a/nebo dítě mají právo si k této účasti přizvat jednu osobu jako sociální oporu.

Případovou konferenci v optimálním případě svolává a koordinuje pracovník SPOD tehdy, dostalo-li se dítě a nebo jeho rodina do natolik obtížné situace, že by mohla vyústit v nutnost umístění dítěte mimo rodinu, nebo bylo-li již dítě umístěno. O svolání případové konference může požádat kterýkoli člen multidiscipli­nárního týmu, v případě, že ho k tomu vedou důvody vyžadující participaci více zúčastněných pracovišť.
Případovou konferenci možné je svolat v situacích, kdy je dítě:

  • doma ve vlastní rodině, nemá podaný návrh na nařízení ÚV, nebo toto jednání není soudem ukončeno, ale je v situaci, která vyžaduje podporu k odstranění příčin vedoucích k pravděpodobnosti jeho odebrání,
  • doma ve vlastní rodině s pravomocně nařízenou ústavní výchovou, kdy je připravováno na nástup do ÚV,
  • odebráno z rodiny na základě předběžného opatření,
  • na začátku pobytu v zařízení pro výkon ÚV,
  • v průběhu pobytu v zařízení pro výkon ÚV,
  • připravováno na návrat ze zařízení pro výkon ÚV domů nebo do náhradní rodinné péče za účasti vlastní rodiny.

Cílem případové konference je zajistit:

  • objektivní posouzení situace z perspektivy více pohledů multidiscipli­nárního týmu,
  • stanovení cíle, ke kterému sanace rodiny vede, s prostorem pro jeho redefinici,
  • stanovení dílčích cílů a reálných kroků v konkrétním časovém horizontu,
  • určení dílčí zodpovědnosti zúčastněných subjektů,
  • koordinaci multidisciplinární spolupráce práce s rodinou,
  • zamezení živelnosti v práci s rodinou,
  • určení pravidel pro vyhodnocování.

Výstupem z případové konference a zároveň osnovou pro další týmovou práci je individuální plán sanace rodiny.

Individuální plán sanace rodiny obsahuje:

  • konkrétní změny v situaci dítěte a rodiny (proč),
  • konkrétní pracovní body (co),
  • zodpovědnost – rodiče, dítě, ostatní zúčastnění odborníci (kdo),
  • konkrétní kroky (jak),
  • konkrétní časové období (do kdy),
  • jak, kdy a kým získávána zpětná vazba o jeho plnění,
  • kdo svolá další případovou konferenci,
  • kdo bude rodinu a/nebo dítě o individuálním plánu informovat.

Obsah individuálního plánu sanace rodiny zahrnuje změny v oblastech týkajících se výchovy a péče o dítě a chodu domácnosti rodiny z hlediska formy i obsahu.

Při sestavování individuálního plánu sanace rodiny je nutné vycházet ze znalosti situace rodiny, v optimálním případě z osobních zkušeností z práce s jejími jednotlivými členy, nebo ze zkušeností ostatních kolegů v týmu. Velmi pomáhá, když se rodičů a/nebo dětí jednotliví členové týmu v průběhu své práce ptají, co by chtěli, aby na případové konferenci zaznělo, na jaké změny se momentálně cítí. Je nevyhnutelné, aby se z individuálního plánu sanace rodiny nestal „bič na rodinu“.

Rodina spolupracuje na naplňování individuálního plánu, jestliže je pro její členy:

  • bezpečný – respektujícím způsobem pojmenovává těžkosti, které je třeba změnit,
  • srozumitelný – konkrétně popisuje, co je třeba udělat nebo změnit, doporučujeme nespoléhat na mýtus, že „ rodina dobře ví…“,
  • přiměřený – čím méně se naplánuje úkolů najednou, tím se v sanaci rodiny docílí více – situace vzniká v rodině určitou dobu, mnohdy několik generací – proto nemůže v nepřiměřeně krátkém čase odstranit nepřiměřeně mnoho těžkostí, za nepřiměřené náklady jejího finančního rozpočtu,
  • časově reálný – na týden je reálné naplánovat maximálně dva úkoly a nepřidávat další, dokud nebudou naplněny, spíše je užitečné hledat a odstraňovat důvody, které vedly k jejich nenaplnění, rodiče i dítě jako by měli vlastní výkonnostní kapacitu v čase, kterou lze poměrně málo ovlivnit, lze ji respektovat a upravovat podle ní plán jednotlivých kroků,
  • v dohodnutém časovém úseku neměnný (s výjimkou situací vyžadujících zásahy pracovníků SPOD, soudu, policie) – rodinám nepomáhá, když dostávají při každém setkání s pracovníkem jiné zadání nebo doporučení, než která byla týmově naplánována – naopak potřebují názorově pevný tým, o který se mohou opřít,
  • smysluplný – body individuálního plánu sanace rodiny musejí dávat jednotlivým členům rodiny smysl, dávají–li smysl pouze členům multidiscipli­nárního týmu, nebude na jeho naplňování rodina spolupracovat,
  • hodnotitelný pomocí zpětné vazby.

Podpora a motivace rodiny a dítěte na plnění individuálního plánu sanace rodiny je realizována kontinuální prácí jednotlivých odborníků před případovou konferencí i v období mezi jednotlivými dalšími konferencemi.

Přítomnost rodičů nebo dítěte na případové konferenci je často diskutované téma. Rodiče musejí být o jejím svolání informováni, mají právo se rozhodnout, chtějí-li být jednání přítomni, mají vědět, že si mohou s sebou přizvat jednoho člověka jako sociální oporu. Většinou rodiče na případové konferenci přítomni být nechtějí, někdy se rozhodnou zúčastnit se pouze její části. V takovýchto případech se ukázalo jako přínosné je pozvat na závěrečných cca deset minut. Pomáhá jim vysvětlení z praxe, že jiní rodiče nejvíce ocenili, když mohli být přítomni závěrečné fázi jednání, kdy dochází k plánování dalších kroků individuálního plánu a mohli se k nim konkrétně vyjadřovat.

Rozhodnou-li se rodiče, že chtějí být přítomni na celém průběhu případové konference je třeba, aby o jejich rozhodnutí dostali informace všichni členové multidiscipli­nárního týmu předem. I když většina členů multidiscipli­nárních týmů dokáže o těžkostech rodiny hovořit s respektem, je třeba, aby byli předem připraveni vytvořit bezpečnou atmosféru pro vlastní týmovou práci i pro rodiče.

Cílem přítomnosti rodičů na případové konferenci není prohlubování jejich frustrace, ale využití jejich aktivity ve prospěch řešení situace dítěte a rodiny. Tým v průběhu případové konferencí musí hovořit nejen o pokrocích, ze kterých se všichni těší a které rodinu posouvají kupředu. V zájmu dítěte i rodiny je hledat náměty na řešení situací, které se zatím některému z členů rodiny nedaří zvládat, která obsahují pro dítě aktuální i budoucí rizika. Je třeba využít přítomnosti rodičů jako expertů na život jejich dětí. U případových konferencí za přítomnosti rodičů se osvědčuje, když:

  • jsou rodiče přivítáni na případové konferenci a mají možnost se zde cítit jako přiměřeně vítaní hosté,
  • tým zjistí, jaké mají od své účasti očekávání,
  • není možné očekávání rodičů naplnit, je třeba jim to otevřeně říci,
  • jsou rodiče informováni, jak bude případová konference probíhat a jak dlouho bude trvat,
  • tým hovoří vyváženě o posunech a těžkostech v rodině,
  • je rodičům dáváno průběžně slovo,
  • se hovoří s rodiči o těžkostech a možnostech řešení, ne pouze o těžkostech,
  • se tým s rodiči „radí“ o potřebách a možnostech dítěte a rodiny.

Klíčovými pracovníky pro svolávání případových konferencí jsou pracovníci SPOD. Proto je třeba věnovat pozornost jejich nejčastějším námitkám, které se v komunikaci s nimi ohledně případových konferencí objevují. Ukazují na realitu v praxi a je v zájmu věci jim naslouchat – můžeme se z nich dovědět:

  • co kolegům vadí,
  • jak velikou cítí zodpovědnost,
  • jak s jejich námitkami konstruktivně naložit,
  • jak vytvářet prostor pro realizaci případových konferencí a tím i pro sanaci rodiny.
  • Případové konference nám přidělávají práci, již tak jsme přetíženi – pracovníci SPOD jsou fakticky ve své práci přetíženi, počty „jejich“ klientů mnohonásobně překračují statistiky uvádějící počty klientů připadajících na sociální pracovníky ve standardních demokratických zemích. Případové konference jim mohou významným způsobem práci zefektivnit, právě při řešení těžkostí rodin v obtížných životních situacích. Pracovníci SPOD svoláváním případových konferencí angažují do procesu sociální práce další odborníky, čímž potažmo snižují vlastní přetíženost. Jak z výše uvedeného textu vyplývá, není třeba je svolávat u každé klientské rodiny. Udělá-li si pracovník SPOD seznam institucí, které jsou v indikovaných případech v kontaktu s rodinou a/nebo s dítětem, bez problémů jich najdou sedm i více (škola, školka, pediatr, středisko výchovné péče, zařízení pro volnočasové aktivity, CSR, azylový dům, soud, probační a mediační služba, zařízení pro ÚV, policie apod). Od všech potřebuje mít pro svou práci v určitých časových obdobích zprávu o spolupráci s rodinou dítěte, aby bylo možné situaci zhodnotit, případně zvolit strategii další pomoci. Telefonicky lze zjistit pouze dílčí informace, nejčastějším způsobem získávání informací SPOD od dalších pomáhajících subjektů jsou písemné zprávy. Současnou zavedenou praxi písemných žádostí o zprávy pro pracovníka SPOD lze považovat za neefektivní, protože:
  • musí napsat např. sedm žádostí o zprávu a zajistit jejich odeslání,
  • odpovědi na tyto žádosti přijdou nejdříve za měsíc,
  • je tedy nucen sledovat, zda byly doručeny odpovědi, případně je urgovat,
  • témata ve zprávách na sebe nenavazují, odpovídající odborníci z jiných institucí mnohdy považují za důležité jiné informace, než na které se pracovník SPOD, sledující určitou strategii, dotazoval,
  • jedná-li se o rodinu v obtížné životní situaci, je zpráva stará 1 měsíc neaktuální, tudíž nepoužitelná,
  • neumožňují přímou diskusi, jednotliví odborníci se osobně neslyší, mnohdy si neposílají tyto zprávy vzájemně na vědomí,
  • většinou neobsahují varianty možností, které může každé konkrétní pracoviště, pro řešení konkrétní situace udělat,
  • ponechává největší díl aktivity na pracovníkovi SPOD, který zůstává ve své práci sám a přetížen – nedochází k rozdělení úkolů a dílčí zodpovědnosti na další subjekty,
  • pro sanaci rodiny nejsou v praxi vyjednány podmínky,
  • situace dítěte a rodiny se proto mnohdy nemůže zlepšit.
  • Naší povinností je chránit dítě a ne pomáhat jeho rodičům – tato námitka ukazuje na nejednoznačné pojení „ochrany dítěte“ zákonem o sociálně-právní ochraně dětí. V praxi je proto ponecháváno na individuálním profesním názoru a postoji pomáhajícího pracovníka, jestli např. v situaci nutného umístění dítěte mimo rodinu ochraňuje dítě izolací od jeho rodičů, nebo zda chrání dítě tím, že mu v týmu s dalšími pracovníky pomáhá s adaptací a s pochopením jeho situace v kontextu historie rodiny. A zda také pomáhá rodině dítěte, aby se o ně mohla postarat tak, jak je to v jejích možnostech. I kdyby je bylo třeba ponechat v zařízení pro výkon ÚV nebo umístit do pěstounské péče. Jen stěží si lze představit ochranu dítěte bez spolupráce s rodiči, žije-li ve své rodině.
  • Nemáme na takováto setkávání čas – práce s rodinami je náplní pracovního času všech pomáhajících profesí v oblasti SPO a sociálních služeb zaměřených na problematiku rodin. Spolupracující tým odborníků z jiných institucí svou účastí na případových konferencí obohacuje práci s rodinou tím, že do ní přináší další názory, podněty, perspektivy, nápady, styl práce a limity v čase. Tato spolupráce může být zpětně podporou pro pracovníky SPOD, nesoucí si největší břemeno zodpovědnosti. Délka případové konference, týkající se jednoho případu, nepřesahuje třicet minut, je svolávána zpravidla jednou za tři – čtyři měsíce. Maximální doba, po kterou jsou v české praxi rodiny sanovány, nepřesahuje čtyři roky. Poté většinou postačuje např. výkon soudního dohledu realizovaný klasickou případovou sociální prací s rodinou. Co jsou čtyři roky sanace rodiny z hlediska času a kvality života dítěte, jehož umístění může trvat deset let i více?
  • Máme zákonem danou mlčenlivost – další jednoznačně pravdivý argument pracovníků SPOD. Případovými konferencemi jsou řešeny oblasti života dítěte a rodiny, vztahující se k sociálně-právní ochraně a k výkonu ústavní výchovy. Jedná se tedy o témata, která jsou běžně mezi pracovníky SPOD, školami, CSR, pediatry atd. osobně, telefonicky i písemně komunikována. Jiná témata na případové konference nepatří. Kteří odborníci mají mlčenlivost danou zákonem? Jsou to kromě pracovníků SPOD, pracovníci sociálních služeb s pověřením k SPO, pediatři, pracovníci policie, soudnictví, probační a mediační služby a pracovníci zařízení pro výkon ÚV. Z nejčastěji zastoupených členů multidiscipli­nárních týmů bez zákonem upravené mlčenlivosti zbývají pouze pracovníci škol. Došlo-li by aktuálně v průběhu případové konference k nutnosti řešit událost, která se vztahuje k problematice SPO, vztahuje se na ni povinná mlčenlvost a zároveň se běžně s pracovníky škol, nebo jinými institucemi nekomunikuje, určitě by tuto situaci pochopili a na dobu potřebnou k jednání týmu by opustili místnost.
  • Soudci a pediatři stejně nepřijdou – ano. Soudci a pediatři nebývají často osobně přítomni při případových konferencích. Těžkost s osobní účastí na případové konferenci mohou mít i pracovníci z jiných institucí, např. sociální pracovníci zařízení pro výkon ÚV, která jsou mnohdy vzdálena od místa jejího pořádání. Je v zájmu věci všechny pracovníky, kteří jsou s rodinou nebo jejími členy v pracovním kontaktu, o pořádání případové konference vždy informovat a ptát se jich, jestli je možné jim v průběhu konference zatelefonovat, nebo zda chtějí posílat zápisy, ptát se na jejich názor apod. Někdy pomáhá nabídka svolání případové konference na jejich pracovišti. Komunikace s nimi zvyšuje informovanost, angažovanost a podporuje spolupráci.
  • Jsme za výsledek práce zodpovědní, kde je záruka, že ostatní pomáhající pracovníci umí svou práci správně vykonávat – zodpovědnost za sociálně-právní ochranu dítěte je dána zákonem skutečně orgánům SPOD, potažmo jejich zaměstnancům. Nemůže být ale obhajobou pro izolaci těžkostí dítěte a jeho rodiny pouze do jejich rukou. Počty a časové možnosti pracovníků SPOD jsou limitované. Navíc vyžaduje-li si obtížnost situace dítěte sanaci jeho rodiny, řešení týmem odborníků zvyšuje pravděpodobnost úspěchu práce. Obavy o kompetence pracovníků nestátních organizací od ledna 2007 řeší zákon o sociálních službách, který za účelem udělení registrace k sociálním službám mimo jiné přesně specifikuje výši minimálního odborného vzdělání, délky odborné praxe a počtu hodin akreditovaných kursů dalšího vzdělávání, všem pracovníkům těchto zařízení, kteří se věnují přímé práci s klienty. Krajské úřady, udělující rozhodnutí o registraci, tedy povinně ověřují odbornou způsobilost i profesionální kompetenci u každého zaměstnance v přímé péči o klienty. Snímají tím další těžkost z pracovníků SPOD. V neposlední řadě je třeba zmínit, že registrace k poskytování sociálních služeb je podmíněna uzavřením pojistky proti škodám způsobeným právě jejich poskytováním. Oprávněnou obavu o kvalitu výsledku práce konkrétního pomáhajícího pracovníka v praxi, může být ze strany pracovníků SPOD ošetřena právě pomocí realizace případových konferencí. Umožňují pravidelně lze sledovat kvalitu práce a otevírají možnosti na případné neadekvátní zásahy reagovat změnou strategie, v neposlední řadě s podporou dalších odborníků v týmu.

Případové konference tedy vnášejí novou kvalitu do sociální práce s rodinou a tvoří základní znak sanace rodiny. Umožňují aktuálně, konkrétně a cíleně zorganizovat multidisciplinární síť podpory odborníků ke konkrétní pomoci rodině ohroženého dítěte, bez zbytečných, byť i administrativ­ních, průtahů v čase.

Časový úsek mezi vznikem nežádoucí situace dítěte v rodině a jejím řešením je negativním faktorem, které nejčastěji vede u dětí i rodičů:

  • k upevnění negativních vzorců chování,
  • ke stagnaci nebo zhoršování situace dítěte a rodiny,
  • zvyšování deprivace dětí,
  • zvyšování frustrace rodičů,
  • snižování pravděpodobnosti motivace rodičů a dětí ke kvalitativním změnám,
  • k vyvázání se z rodičovské zodpovědnosti a role,
  • k přijetí vlastní „bezmoci“ změnit obtížnou situaci.

Všechny zmiňované aspekty na sebe vzájemně působí a vytvářejí další situace, které většinou nikomu ze zúčastněných neprospívají.

Příklad z praxe:
Matce byly odebrány čtyři děti na základě předběžného opatření. Jednalo se o matku na velmi nízké sociální úrovni, která byla opakovaně sociální pracovnicí upozorňována na nedostatky v péči o děti. Jejich otec, partner matky, byl ve výkonu trestu odnětí svobody. Když jednoho dne ráno při neohlášeném šetření v rodině byla matka na nákupu a děti hlídal krátce zletilý polovlastní bratr, došlo k předběžnému opatření. Všechny čtyři mladší děti byly odebrány. Bylo jim řečeno, že jedou na prázdniny, než dá maminka do pořádku bydlení. Vzhledem k jejich různému věku, byly umístěny do dvou různých zařízení.

Cílem tohoto příkladu není nic jiného, než ukázat na vzájemné působení aspektů příběhu, které působily na situaci dětí a schopnost matky si upravit podmínky tak, aby děti mohla převzít zpět do své péče:

  • matka se cítila zrazená, ponížená, jediný, komu důvěřovala, byla dětská lékařka, která právě díky aspektu zachované důvěry matky v celém příběhu sehrála konstruktivní roli, nechtěla za ní chodit, nechtěla obtěžovat,
  • na umístění dětí reagovala skandálem na oddělení sociálně-právní ochrany a v diagnostickém ústavu, nebyla schopna na těchto institucích sama bez podpory vyjednávat, neslyšela žádná doporučení – nepodařilo se jí zjistit, co má konkrétně udělat pro povolení návštěv dětí doma, ani pro jejich návrat, její návštěvy nebyly vyhodnocovány jako prospěšné pro děti, nebyly jí zakázány,
  • v kojeneckém ústavu opakovaně upozorňovala na nedostatečnou péči o děti – např. se jí nelíbilo, že děti dostaly pleny, i když chodily na nočník, zdály se jí opruzené, stále nastydlé – její návštěvy nebyly hodnoceny v zájmu dětí, nebyly jí zakázány, ale nebyly jí povoleny návštěvy nad rámec běžných návštěvních hodin, jako matkám, které byly psychicky schopné lépe zvládat svou situaci odebrání dětí,
  • dle zákona jí byly jí odebrány dávky státní sociální podpory, jediný její příjem byl invalidní důchod – začala mít problémy s placením nájemného, s placením ošetřovného, s drobnými dárky pro děti do ústavů, nemohla předložit dostatečnou záruku, že děti budou v případě propustky domů dostatečně krmeny – bylo jí doporučováno najít si zaměstnání jako přivýdělek k důchodu,
  • vzhledem k její osobnostní struktuře a sociálnímu statutu, který byl od pohledu zřejmý, se jí opakovaně nepodařilo najít zaměstnání,
  • požadavky na ni byly stále nereálnější – jenom částka za cestování po Praze do dvou různých ústavů za dětmi, na SPOD, ohledně zaměstnání, ohledně vyjednávání splátkového kalendáře za nájemné apod. tvořila nezanedbatelnou část jejího měsíčního příjmu,
  • za necelé dva měsíce byly dvě starší děti převezeny do dětského domova téměř sto kilometrů za Prahu, nebylo v možnostech matky za nimi jezdit ani jim telefonovat – neměla peníze na kredit za telefon ani na jízdenky – navíc fakticky nebylo možné díky špatnému spojení za jeden den (návštěvy byly povoleny v sobotu) absolvovat cestu z Prahy do dětského domova, tam s dětmi pobýt nějaký čas a vrátit se zpět do Prahy –cítila, že děti ztrácí a nevěděla, co má udělat,
  • zletilý syn, který hlídal děti, když došlo k jejich odebrání nevěděl, co udělal špatně – situaci vyřešil tím, že odejel na internát a matce napsal, ať se o něho nestará, že bude žít z dávek státní sociální podpory a z brigád – matka nevěděla, jak s ním má navázat kontakt, oba se trápili, chyběl jim osobní kontakt,
  • malé děti už nechtěly být „na prázdninách“, chtěly domů z kojeneckého ústavu a matka nevěděla, jak jim má vysvětlit, proč je nevezme domů, děti při jejích návštěvách plakaly – pro matku to bylo nesnesitelné, začala se návštěvám v zařízení vyhýbat – bylo jí řečeno, že si zvykla na život bez dětí a že o ně ztrácí zájem – s vypětím sil za nimi začala znovu chodit – cítila, že se na ni děti zlobí, bála se, že ji přestanou mít rády,
  • otec dětí matce napsal z vězení, že ona může za to, že přišel o děti a že jí to neodpustí – matka se obávala , že se s ní partner rozejde, bála se být opuštěná,
  • matka s dětmi žila v obecním bytě, nájemní smlouva jí byla každý rok prodlužována – situace trvala tři měsíce a matka pochopila, že když nebude mít děti svěřené zpět do své péče, o možnost bydlení v sociálním bytě přijde, zároveň přijde o možnost ubytování v azylovém domě pro matky s dětmi a stanou se z ní, dětí i partnera po návratu z vězení bezdomovci – nevěděla, co si má počít a zašla za dětskou lékařkou, která jí vždy dobře poradila – ta ji vyslechla a začala hledat pomoc u sociálních pracovnic, v kojeneckém ústavu, u veřejného ochránce práv a u sociálních služeb, které by matce zprostředkovaly podporu tak, aby si byla schopna začít řešit všechny těžkosti a zvýšila se pravděpodobnost, že jí děti budou svěřeny zpět do péče,
  • dětské lékařce se podařilo podpořit vznik multidiscipli­nárního týmu a iniciovat případovou konferenci za účelem vytvoření plánu sanace rodiny s cílem postupného návratu dětí zpět do péče matky – po půl roce práce multidiscipli­nárního týmu s matkou a dětmi bylo předběžné opatření zrušeno.

Příklad složení multidiscipli­nárního týmu a nabídky možností jeho spolupráce pro sanaci této rodiny po předběžném opatření?

  • Pracovník SPOD, který by naslouchal matce, jak prožívá situaci po předběžném opatření, zajímal by se, koho dalšího z rodiny se situace dotýká, jaké všechny stránky života rodiny předběžné opatření ovlivňuje. Vysvětlil by jí, co předběžné opatření znamená a že jí pomůže využít dobu, po kterou bude toto opatření trvat k tomu, aby byla schopná začít odstraňovat nedostatky, které k němu vedly. Zjistil by, kdo všechno by ještě mohl pomoci – nabídl by matce pomoc zařazením do sanace rodiny a složení multidiscipli­nárního týmu, který by svolával a koordinoval jeho práci:
  • Pediatr – dětská lékařka, mohla poskytnout všem členům týmu zprávu o tom, jak dlouho měla děti ve své evidenci, jak matka spolupracovala, že je schopna pomalu s podporou a vedením o děti pečovat, že má těžkosti ve stresu vnímat informace, že byl pro ni velkou oporou manžel a nejstarší syn. Mohla by nabídnout pomoc při komunikaci s matkou – může jí trvat déle, než naváže k jednotlivým členům týmu důvěru.
  • Pracovník CSR mohl navrhnout oblasti podpory matky v koordinaci týdne tak, aby byla schopna postupně strukturovat dny tak, že společně začnou připravovat program návštěv u dětí, učit se vnímat a rozumět jejich potřebám, komunikovat s podporou s personálem obou zařízení, získávat náhled na potřebu změn v péči o ně. Zároveň bylo třeba pracovat na strategii hledání zaměstnání, vytvořit reálný rozpočet na měsíc/týden a snažit se ho dodržovat. Ve spolupráci s pracovníkem SPOD navrhnout co nejdříve pomoci ošetřit vzniklou krizovou situaci se splátkovým kalendářem za bydlení, aby nekoordinovaně nevznikaly dluhy a riziko ztráty bydlení, pomoci matce spolupracovat se zařízeními pro výkon ÚV a žádat o odpuštění poplatků za jejich pobyt v ústavech, který nebyla matka schopna aktuálně hradit.
  • Pracovník dětského diagnostického ústavu (DDÚ), příp. dětského domova by sdělil, jak děti reagovaly na umístění, jak se adaptují, jak o matce, otci a dalších sourozencích hovoří, jak s matkou a otcem spolupracuje, jaké jsou možnosti pro kontakt dětí s matkou, otcem a dalšími sourozenci, jak ho může jejich zařízení podporovat, co potřebuje k podpoře tohoto kontaktu od dalších členů týmu, zda bude práce s rodinou dětí brána v úvahu při rozhodování o přemístění dětí do dětského domova.
  • Pracovník kojeneckého ústavu by informoval tým o podobných aspektech umístění u dětí jako pracovník DDÚ, zároveň by slyšel dětskou lékařku informovat o limitech v chování matky ve stresových situacích, mohl by umožnit matce doprovázené návštěvy dětí pracovníkem CSR a nabídnout spolupráci s psychologem zařízení. Mohl by nastínit perspektivu mimořádných návštěv matky u dětí, případně podmínky pro jejich propustky domů.
  • Třídní učitel nebo vychovatel učiliště nejstaršího zletilého dítěte by mohl např. nabídnout společnou schůzku syna s matkou a psychologem zařízení nebo místně příslušné pedagogicko-psychologické poradny, aby dostali možnost společně zpracovat zážitek odebrání dětí předběžným opatřením, ujistili se, že se vzájemně neobviňují a mohou dál žít ve vztahu matka-syn, mohl nabídnout rozhovor s chlapcem mezi čtyřma očima, příp. jiné varianty.
  • Sociální pracovník vězení, kde otec dětí vykonával trest odnětí svobody, by mohl otci zprostředkovat informace o tom, co všechno matka s podporou multidiscipli­nárního týmu dělá pro to, aby se děti mohly vrátit zpátky domů, ujistit ho, že o děti nepřichází a motivovat ho, aby ženu i děti v dopisech podporoval, aby se snažil plnit podmínky např. pro podmínečné propuštění v polovině délky výkonu trestu, protože byl pro matku v péči o děti a celou domácnost významnou podporou.

Podněty ke cvičení:

  • Zamyslete se proč je důležitá přítomnost pracovníka v přímé péči na případových konferencích.
  • Vyjmenujte alespoň 3 výhody svolávání a koordinace případových konferencí pracovníkem SPOD.
  • V jakých situacích dítěte as rodiny je doporučeno svolávat případové konference.
  • Představte si konkrétní klientskou rodinu a udělejte si seznam členů multidiscipli­nárního týmu.
  • U této rodiny si napište strukturu individuálního plánu sanace.

Použitá a doporučená literatura:

  1. Dubowitz, H., DePanfilis, D.: Handbook for Child Protection Practice, London, Sage Publications, Inc. 2000.
  2. Havrdová, Z.: Kompetence v praxi sociální práce. Praha: Osmium, 1999.
  3. Healthy Families America, Site Development Guide. Prezent Child Abuse America, 2000.
  4. Interdisciplinární přístup k řešení případů domácího násilí na komunitní úrovni. Praha: Bílý kruh bezpečí, 2005.
  5. Matoušek, O. a kol.: Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál 2003.
  6. Metodická příručka pro výkon terénní sociální práce. Ostrava: Ostravská univerzita, 2007.
  7. The Missouri Community-Based Home Visiting Program Polici and Procedure Manual. Revise May 2000, Seminar on Post-Partum Home Visitation, Tallin, Estonia, 2001.
  8. MPSV-webové stránky – tisková zpráva, 3. 7. 2007
  9. Riskin, L.L. a kol.: Mediace aneb jak řešit konflikty. Praha: Palata, 1997.
  10. Řezníček, I.: Metody sociální práce. Praha: SLON, 1994.
  11. Schlippe A., Schweitzer J: Systemická terapie a poradenství. Brno: Cesta, 2001
  12. Úlehla, I.: Umění pomáhat. Písek: Renesance, 1996.
  13. Zákon o sociálně-právní ochraně dětí č. 359/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

V. Bechyňová, M. Konvičková: Sanace rodiny. Praha: Portál 2008, ISBN 978–80–7367–392–5

Novinky

všechny novinky >